Může se člověk bát cesty na záchod? Může. Obzvlášť, když vám při každé cestě padne pohled na jednu věc, na obraz, černobílou zarámovanou fotku, visící na stěně.

 Občas se mi v noci stávalo, že jsem potřebovala akutně na WC. Ty cesty jsem nesnášela. Moje orientace v prostoru je dost chabá, pořád někam padám, natož ve tmě. A můj mozek asi nezná něco jako zapínač světla. Byl podzim, v baráku bylo chladno. Dost chladno. Jak jsem pomalu našlapovala na lino, najednou mě začaly studit nohy. Od pusy mi šly šedé obláčky páry. Zatočila jsem za roh. A pak to uviděla. Pohyb v obraze. Postavu. Postavu v bílých šatech, ozářenou měsíčním svitem. A pak… Jsem asi hrůzou omdlela.

Probudila jsem se asi o dvě hodiny později. Chlad zmizel a postava taky. Rychle jsem utíkala do postele a nevylezla, dokud sluníčko nevylezlo. A na záchod jsem si došla ven.

Občas se člověk sám sebe ptá, proč se vlastně bojí. Občas si říká, sakra, nebyl to jen výplod mé fantazie? Nebojím se tady svého „vlastního strašidla“? Jenže já vím, co jsem viděla. Jo, jsem fanatik do fantasy filmů, do záhad, ale ještě nejsem nějakej magor, co si tím vymývá mozek a pak ani nepozná, co je realita, a co ne. Dobře, teď zatočit. Uf, jsem tu. Nikde žádná bílá paní. Hurá. Koukám na zákrut naší chodby. Na její stěně visí šest obrazů, čtyři na jedné, dva na druhé. Ten, kterého jsem se bála, byl druhý nejbližší ke mně. Popošla jsem blíž. Ostatní byly nevinné. Větrný mlýn u Příčov, nějaký starý dům v Příčovech, Zvíkov, Orlík, nějaký zámek v Křepenicích. A pak ten poslední. Hrobka. „Hrobka u Orlíka“. Tomu říkám výstižný název. Googlím. Nic. Všude mi to vytahuje jen „Schwarzenberská hrobka“, která je u Třeboně. Pak vidím krátkou větu - Nedaleko zámku v severní části parku stojí novogotická rodinná hrobka, která byla postavena v polovině 19.stol. Možná to bude ono. Na té fotce bylo pár prvků, které by mohly do tohoto slohu patřit. Asi bych vám tu černobílou fotku měla trochu popsat. Nevím, když se na ní dívám, naskakuje mi husí kůže. Pamatuju si, jak jsem tam tenkrát s tátou šla. V den, kdy pořídil tu fotku. Byla jsem ještě malá, trhala jsem kytky kolem. Bylo jich tam spousta. A pak se najednou povrch změnil. Asi sto metrů od té stavby přestaly květiny růst. Jako by tam někdo něco vylil a je to vyžralo. Tráva byla krátká a skrz ní vedla úzká cestička. Nebe bylo modré, jen sem tam pár mráčků. Foukal vítr. Kolem rostly jedle. Bylo tam mrtvo. Nikde žádný pták, ani motýl. Ta stavba nebyla nijak veliká. Byla ve tvaru T. Měla vnější opěrný systém, lomené oblouky v oknech, fiály, pár věžiček a jednu velkou, uprostřed rozdělení na tři části. Byly tu tři dveře. Jedny, hlavní, u paty T. Pak tu byly dvě schodiště do tvaru L, které vedly k dvěma bočním. Schody ve svém lomu svíraly strom. Na každé straně hlavních dveří bylo něco vtisklé do omítky. Nápis. A pak ještě něco. Přes celé pravé křídlo se táhla obrovská trhlina. V těch místech opadávalo i dost omítky. Pamatuju si, že jsem tam tak stála, dvacet metrů od té hrobky, která se klidně mohla nazývat malým kostelíkem, a vyděšeně na ní zírala. Pamatuju si přesně úsměvy rodičů, mého bratrance, který běhal kolem. A stejně tak dobře si pamatuji tu hrůzu, tu hrůzu, když dal táta ten obraz před rokem na stěnu do chodby…

Nevím, co mě probudilo. Asi zima. Snažila jsem se prohlédnout tmu. A najednou už jsem nemusela. Už tu najednou tma nebyla, pouze šero. Zpod dveří šlo lehké šedé záření. Nikdy jsem nebyla srab, vážně. Ale když jsem sahala na tu ledovou kliku, mrazilo mě v zádech. Husí kůže mi okamžitě naskočila na všech částech těla. Mohla jsem se na to vykašlat, zachumlat se pod peřinu a jít zase spát. Nebo aspoň dělat, že spím. Jenže moje omdlení z minulé noci mě zklamalo, zklamala jsem sama sebe. Ne, já srab nejsem. A pokud tam za těmi dveřmi bude cokoliv, i samotná smrtka, já se neotočím a neuteču. A tak jsem ty dveře otevřela. No asi vám mohlo dojít, že to světlo vycházelo z toho obrazu. Donutila jsem své oči, aby se na něj dívaly. Opřela jsem se zády o protější stěnu a sledovala tu dívku. Měla dlouhé blond vlasy, na sobě krásné bílé šaty s vlečkou. Ty šaty mě okouzlily. Najednou jsem se přestala bát, i když mi byla strašná zima. Měla bledou pleť. Jako mrtvola. Ano byla to mrtvola. A tohle byla hrobka. Šla ke mně blíž, jako by chtěla vystoupit z obrazu. Najednou jsem pocítila záchvěv strachu, vzpomněla jsem si na horor Kruh. A pak, když zvedla hlavu, upřela na mě svoje bílé oči bez duhovek, jsem se začala fakt bát.

Bylo to asi jen pouhé mrknutí oka. V jednu chvíli jsem stála u nás v chodbě, a v tu druhou jsem stála na louce. Asi sto metrů od hrobky. Byla jsem bosá. Moje paty lechtaly malé kvítky, byly všude, i kolem hrobky. Sklopila jsem zrak a zavřela oči. Nadechla jsem se čerstvého nočního vzduchu. Letního vzduchu. Bylo léto. Znovu jsem oči otevřela. Teď už jsem ve tváři neměla strach, bylo tam pouze odhodlání. Odhodlání tohle všechno vyřešit, uvést do rozumné cesty. Zdá se mi tohle všechno? Štípám do sebe, nic. Tak se mi to asi nezdá. Dělám první krok. Lehký větřík si pohrává s mými krátkými vlasy, kolem poletují ptáčci, kteří se opozdily se spaním, cvrčci si cvrkají svoje melodie. Na nebo svítí hvězdičky a přímo nad hrobkou je měsíc. Obrovský, v úplňku. Dívám se na tu velkolepou stavbu a všímám si dalších rozdílů. Ta trhlina. Kde je? Dívám se na místo, kde měla být, a najednou, jako by mi někdo odstranil z mozku nějakou příčku, zábranu, která držela ty vzpomínky hluboko ukryté… „Když tady tu hrobku postavily, tak to nejdřív hrobka nebyla. Měl to být vážně malý kostelík, úkryt pro lidi na útěku, nebo jen pro ty, co chtěli na chvíli zapomenout na těžký život. Bylo to nějak na začátku 19. století, myslím. No a podle té legendy se tu tajně scházel i mladý pár. Krásná dívka a mladý šlechtic. Ta dívka byla služebná, on si jí nemohl vzít, a tak se tu tajně scházeli.“

„A tatí, vzali se pak?“ milovala jsem tenkrát šťastné konce.

„Ne, on ji zabil. Podle pověsti jí viděl s nějakým jiným mužem, který byl prý ale její bratr. On byl žárlivý, že jí ani nenechal promluvit a hned jí tu namístě zabil, když se tu měli setkat. Miloval jí a stejně jí kvůli žárlivosti zabil.“

„Jo, typický chlapi.“ Mamka se dala do rozhovoru. „Prosím tě, nestraš jí, je ještě malá.“

„A strejdo, co bylo dál!?“ můj bratranec byl vždycky šťoural.

„No, pak jí prý zazdil tady.“ Ukázal na pravé křídlo, na obrovskou trhlinu. „Proto je tam ta trhlina, tam je zazděné její tělo, které se chce dostat ven a pomstít se mu! A proto tady, v okruhu sta metrů, nerostou květiny, protože tu zemřela mladá panna a její krev se vsákla do okolní půdy. A i květiny zemřely s ní.“

S křikem jsme se s bratrancem rozeběhli do všech stran a táta tam zůstal stát, kroutil hlavou a díval se na tu trhlinu. „Kdyby jste tak věděli, jak se pak zabil ten kluk…“ řekl si už jen pro sebe.

Dobře, to chce klid. Otevírám dveře. Nikde žádné pavučiny. To jsem čekala. Něco mi napovídalo, že jsem se asi nepřenesla jen v místě, ale i v čase. Moje kroky vedou k pravému křídlu. Oltář, lavice. Květiny, svíčky. Zatáčím. Slyším pláč. Leží na zemi, v těch krásných bílých šatech. On stojí nad ní. V jezdeckém oblečení, jeho dlouhé černé vlasy mu padají do obličeje. Ona se na něj dívá, s nechápavým pohledem.

„Co jsem udělala?“ šeptá.

„To sama moc dobře víš!“ křičí, je v euforii.

Pak odhrnuje plášť. Já dělám první krok. Jeho ruka směřuje k opasku. Já otevírám pusu a rychle se nadechuju k výkřiku. Prsty sevřel chladnou ocel. Jsem tři metry za ním. Nůž vyráží z pochvy. Křičím.

„Ne!!“

Strnul. Otáčí se. Hledím do zelených očí budoucího vraha, který vrahem být nemusí.

„Kdo jsi?“ Vyštěkne. Zastavuji svůj pohyb. Musím se tvářit alespoň trošku na tuhle dobu. Pomalu jsem se lehce uklonila. Až teď jsem si všimla, co mám na sobě. Služebnické šaty z lehké látky. S korzetem, s výšivkami. Nádherné. Škoda, že si je nemohu vzít zpátky domů. Jestli se tam vůbec tedy dostanu. „Elizabeth. Jsem přítelkyně… vaší milé.“ Díval se na mě s opovržením. „Prosím, neubližujte jí. Vím, proč jí chcete ublížit! Ten muž je její bratr!“ Nevěřil mi. Díval se na mě a já na něho. Propalovaly jsme se pohledy. A pak mě to začalo štvát. Nebyla jsem zvyklá na to, že se ke mně bude někdo chovat tak arogantně. Jak mohla ta dívka milovat někoho, jako byl on? Někoho, kdo jí nevěřil? A tak jsem pokračovala v pohybu. Děkuji všem, kteří stojí nade mnou, ať už je to Bůh, Satan, nebo něco podobného. Děkuju za to, že jsem se před třemi lety přihlásila do kurzů sebeobrany. Tak si říkám, kdybych tu zemřela, už se asi zpět nevrátím určitě. A vrátím se vůbec? Má ruka opsala půlkruh směrem odspodu vzhůru a trefila jeho nos, vystříkl proud krve. Má bosá noha nakopla jeho rozkrok a druhá ruka udělala výpad zleva na čelist. Ach, do něčeho, ruplo mi v kotníku, sakra. Svalil se na zem, já klekla na něj a začala se s ním přetahovat o nůž. Jiná holka by neměla naději. Jenže já jo. Když čtyři roky kydáte koně, a házíte ten hnůj, časem se vám udělají slušné svaly. Ne skvělé, ale na obranu to postačí. Nějakým zázrakem jsem tu kudlu otočila. Směrem k jeho srdci. A bodla. Přestal se bránit. Jeho zelené oči po chvíli ztratily lesk. Vytratil se z nich život.

Ještě že byl ten kostelík tak skvěle vybaven, lopata a krumpáč se našly. Myslím, že už se předem rozhodl, že ji zabije. Žádná euforie. Proč by jinak ve zdi byla ta slušně velká díra? Trochu jsem jí zvětšila a s pomocí Sáry jsem do ní hodila jeho tělo. „Milovalas ho?“ zeptala jsem se jí, když jsem dávala cihly a kameny zpět na své místo. Podívala se na mě svýma tmavýma očima: „Co myslíš?“ Netušila jsem. Pokrčila jsem rameny a dál zazdívala jeho tělo. Byly jsme skoro u konce, když tam vtrhl. Krátké hnědé vlasy, světle šedé oči. Uhnaný výraz, mokré boty. Roztržený kabát. Vrhla se mu kolem krku a vášnivě ho políbila. Teď už jsem znala odpověď. Takže to přece jen nebyl její bratr? Ano, my ženské. Vždycky s námi byly jen problémy. Poslední cihla v mých rukách. Jeho mrtvé tělo leželo skroucené ve svém novém hrobě. Teď už to nebude kostelík, už je to hrobka. Do otevřených úst mu lezli první švábi. Nechutný pohled. Uhnula jsem pohledem a položila tam poslední cihlu.

Člověk by řekl, že když něco takového prožijete, na věky vás to poznamená. Že se už nikdy nebudete chtít vrátit na to místo, kde se to stalo. Že rozbijete všechno, co vám tu událost připomínalo. Ta černobílá fotka visí v mém pokoji. Nad postelí. Každou noc se na ní dívám, dívám se na kopretiny, na ptáčka, sedícího na jedné z věžiček, na trhlinu, která tam stále je a vždycky bude. Promítám si poslední pohled na zamilovaný pár, který jsem tam v tom 19. století nechávala. Ty světle hnědé služebnické šaty visí v mé skříni. Občas, když jsem doma sama, obleču si je a hraju si na princeznu. Sluší mi, dívám se do zrcadla a představuju si nějakého prince, jak stojí za mnou. Ne, nejsem dětinská, jen ta myšlenka je tak zajímavá, že jí prostě mám.

A teď? Sedím ve vysoké trávě, opřená o spadlý kmen stromu. Asi sedmdesát metrů ode mě si hrají děti, honí se. Na levé straně je hlouček turistů. Jejich průvodkyně jim vypráví příběh. Příběh, jehož strůjcem jsem já sama. Návštěvníci napjatě poslouchají a přitom pozorují hrobku. Můj pohled k ní jde také. Ta trhlina tam je. Možná by tam byla, i kdyby tam nebylo pohřbené to tělo. V té hrobce bylo pohřbeno ještě spousta dalších mrtvol, ale tu, za kterou můžu já, nenašel nikdo. Dobrá schovka, to se tomu chlapíkovi muselo nechat. Zavírám oči, poslouchám smích dětí, napjaté vyprávění, kroky po štěrkové cestičce. Je tu nádherně. Voní tu léto, je teplo. Najednou za sebou slyším zašustění. Pomalu otevírám oči. Na mém rameni přistává bílá ruka. Mužská. Ledově chladná. Lekám se. Okamžitě se zvedám a upaluju pryč. Běží za mnou. Je to přízrak? Přišel si pro mě? Neměla jsem sem asi chodit! Dochází mi dech. Kořen. Padám. Stín. Je nade mnou. „Není ti něco?“ kluk, asi sedmnáct let. „Omlouvám se! Nechtěl jsem tě vylekat!“ Zvedá mě ze země. A já se lekám znovu. Je to on! Zelené oči. Dlouhé černé rozježené vlasy, které mu padaly do obličeje. Malý nos, pokřivený, trochu arogantní  úsměv. Nevyzpytatelné oči. Ztuhla jsem, nevěřím svým očím. Podává mi ruku, teď už není ledová. „Ahoj, jsem David!“ Říkám mu své jméno. „Rád tě poznávám. Víš, viděl jsem, že jsi tu docela často. Zajímáš se o historii? Nebo o tu pověst mojí rodiny?“ „Tvojí rodiny?“ nechápu. „No, víš ne? O tom chlápkovi zazděném v té hrobce. Nikdy ho nenašli, ale podle té legendy tam někde je. Je to nějaký můj pra-pra-pra-pra-pra-pra děda, bo co.“ „To je…byl… tvůj příbuzný?“ mám sucho v krku. „Jo, nejspíš, ale to je fuk! Nedala bys sis zmrzku?“ Má úžasný úsměv, pořád pohybuje rukama. Nervozita ze mě opadává. Už se taky usmívám. „Ráda! Moc!“

Kdyby tak věděl…