Mířili jsme do Německa, tam prý má další sídlo. Bezpečnější než tohle. Tam nás prý nenajdou. Světla pouličních lamp byly jen rozmazané šmouhy. Sněhové vločky ležérně spadávaly na silnici a zahlazovaly stopy pneumatik. Když jsme projížděly městem, dívala jsem se omámeně na vánoční výzdoby. Blýskavé ozdoby, sněhuláci před domem. Skrz okna jsem viděla rodiny, které zdobily vánoční stromeček. Dnes byl Štědrý den. Podívala jsem se na Edův výraz. Žádný však neměl, jen prázdná schránka, která se snaží nemyslet, nemyslet na to, co se může stát. Jeli jsme už asi dvě hodiny, a byly jsme téměř na hranicích, když jsem tu ceduli uviděla. Byla skoro celá zasněžená, ale ten nápis bych poznala všude. „Není nebezpečné projíždět přímo pod čenichem Alfy?“ zeptala jsem se nepřítomně. Nabral vzduch do plic a otočil se na mě. „Kolik toho víš?“ zastavil a díval se na mě. Byl to naléhavý pohled. „Vím toho dost.“ Znovu jsem se podívala na tu ceduli. Tam někde, v tom lese, žije. Byla tam nepropustná tma. Stromy se ohýbaly pod tíhou stromů a v závějích byly patrné stopy vlků. Věděla jsem, že právě teď mě hledají. V Sídle jich nebude tolik. Ale jak mám vědět, že i přes to jich tam nebudou desítky? Nebo stovky? Jak mám vědět, že právě v tomto okamžiku tam nebudou všichni? A právě tahle myšlenka mě přivedla na osudové rozhodnutí. Právě při téhle myšlence jsem pochopila, že souhra náhod či přičinění Boží, mi poskytlo možnost, zabít všechny vlkodlaky. Naprosto všechny. Je 24.2012, přesně šest set let od začátku vlády nynějšího Alfy. A co se dělá při výročí zvolení? Slaví se. Ve veškerém počtu. Pokud jsem se z těch informací od Eda něco dozvěděla, pak to bylo to, jaký byl Julie. O výročí svolá veškeré členy klanu.

            „Zahni.“ Díval se na mě a nevěděl, proč to po něm chci. Ale v mých očích spatřil odhodlanost, spatřil tam touhu po pomstě, která byla v posledních dnech skryta pod pokrývkou z vášní a která se opět prohlodala na můj povrch. Možná jsem Joshe zradila, možná jsem zradila sama sebe, ale tohle, tohle dlužím všem. Tohle dlužím celému lidstvu – záchranu. Zabočil a řítil se po silně zasněžené polní cestě. V dáli jsem slyšela vlčí vytí. Svléknul si bundu a přehodil jí přes mě. Pochopila jsem, že je to k zakrytí mého Loveckého pachu. „V kufru mám výbušniny. Přesně o půlnoci se shromáždí v Síni. San, bude tam kolem tisíce vlkodlaků. Tisíc čenichů. Tohle nemůžeme zvládnout!“ Usmála jsem se na něj. „Já je jen zabavým, na tobě bude rozmístit bomby. O všechno ostatní se pak postarám já.“ „Vážně si myslíš, že tě nechají tak dlouho naživu? Nejsou to zvířata! Zabijou tě a mě odhalí sekundu potom!“ „Pokud z toho chceš vycouvat, ještě je čas. Nechápeš to? Tohle je jediná šance za sto let, mít všechny na jednom místě. Oni musí přijít. I ty jsi jel po téhle silnici z toho důvodu, že tě táhne hlas Alfy. Myslím, že bys stejně musel zabočit. On je Alfa.“ „Možná je Alfou on, ale právoplatné místo je někoho jiného.“ Díval se do tmy a šklebil se. „Vím to, je z levého kolena tvého prapra strýce. To ty jsi přímým dědicem. Proč ses nestal Alfou ty?“ Začal se smát. „San, myslíš že já bych byl dobrým vůdcem?“ Pohlédl do mých očí tím dětským výrazem a usmál se tím pokřiveným úsměvem s obočím nahoře. Ano, asi mu chyběla ta arogance a schopnost velet. Ano, asi by nebyl dobrým Alfou. Ale právě proto jsem ho daleko víc milovala. Právě proto, jakým byl. Ne jakým měl být.

          Nikdy v životě jsem neviděla tak obrovský zámek či hrad nebo co to bylo. Byla to jakási pevnost, obrovská jako palác. Neměla jsem tušení, proč o tomhle sídle někdo nenapsal nějaký román, nebo proč ho nevyfotil. Asi si ho vlčci až moc dobře opatrovali proti obyčejným lidem. Zaparkovaly jsem u strany, hned vedle lesa. Bylo tu strašné množství vlkodlaků a stačilo jen, aby se některý z nich podíval do mých očí, či jen trochu víc nabral do plic vzduch, a byli bychom odhaleni. Ale asi právě množství pachů mi umožnilo nepozorovaně proklouznout do budovy. Proklouznout tak, kde se právě shromažďovalo přes tisíc vlkodlaků ze všech koutů světa.

          Ta síň byla obrovská. Představovala jsem si velké místo, ale takové obří podzemní prostory jsem neviděla ani v nejfantazijnějších snech. Po stranách byla snad pět set stolů a každičká židle byla obsazená. Kromě jedné. Tak nějak jsem předpokládala, kdo není na svém místě. Každý vlkodlak vypadal úplně jinak. Tak nějak normálně. Jako člověk. Úplně jinak, něž jak jsem je potkávala o úplňcích. A na vyvýšeném parketu, daleko ode mě, seděl na vyřezávaném trůně Alfa. Nad ním byl nakloněný nějaký sluha se sklenicí červené tekutiny. Krev, co jiného. Čerstvá krev. Všude kolem jsem jí cítila. Na tuhle oslavu museli zabít víc jak sto lidí, aby si každý mohl připít na zdraví se svým Nadřízeným. Sluha se odklonil a odešel. Poprvé jsem ho spatřila na vlastní oči. Povýšený výraz, křivý nos, rozcuchané hnědobílé vlasy. Zářivě žluté oči. Mohlo mu být kolem třiceti lidského věku. Možná, kdyby neměl ten povýšený výraz, byl by to i celkem pohledný vlk. Na tvářích měl drobné jizvy z bojů, na rukou však hluboké a viditelné. Chvíli jsem si ho prohlížela a pak jsem mrkla na hodinky. Deset minut uplynulo, co jsem se vydala spletitými chodbami Sídla. Je čas. Shodila jsem ze sebe plášť, rozpustila si vlasy a nabrala vzduch. Cítila jsem všude kolem strach. Vlci se ho báli. Já také? Možná. Bála jsem se toho, co přijde. Bála jsem se, že přijdu o někoho, koho mám ráda. O někoho, kdo právě dává bomby kolem celé téhle barabizny. Přála jsem si, aby byl daleko odsud, abych mu nikdy neřekla, aby zahnul na cestu, která nás sem dovedla.

        Trvalo asi tři vteřiny, než mě zaregistrovali. Alfa právě pronášel svůj proslov:„Vítám všechny své drahé známé a příbuzné, na dnešní velkolepé Křišťálové noci, při níž oslavíme dalších sto let mého vládnutí…“ Všechny hlavy se na mě otočili. Někteří měly zmatený či překvapený výraz, jiní začali okamžitě vrčet. Nevšímala jsem si jich. Nikdo nic neudělá, budou čekat na rozkaz Julia. Dívala jsem se na něj. O on na mě. Naklonil hlavu na stranu a udělal s očima přesně to samé, co dělá Ed, když se směje. On se ale nesmál. Byl to úškleb plný opovržení a zaujetí. Rozhodně se ještě nikdy nestalo, aby se konal boj jedna přemožitelka proti asi půl druhému tisíce vlkodlaků. Nasraných vlkodlaků. Přeci jen, byly by jste šťastní, kdyby vám do Vánoční večeře vtrhla vaše tchýně a začala vám vyčítat, že támhle máte prach a ten salát je málo osolený? Asi takhle jsem se vysmála já jim – nechali proklouznout do svého pelechu jejich úhlavního nepřítele. A i když jsem byla sama, naprosto jediná, tohle bylo zpochybnění celé téhle maškarády. Ani jednu jedinou ubohou přemožitelku, nedokáží stráže zastavit či odhalit. Sestoupil z pódia. Jeho pohár se roztříštil o zem a trocha krve z něj mu zůstala na rukou. Pomalu si jí olízl. Jeho jazyk byl nepřirozeně rudý, jeho zuby nepřirozeně špičaté. „Přemožitelka! Jak milé překvapení v tento slavností den.“ Neuměl se usmívat. Pokaždé, když se o to pokusil, vykouzlil pouze škleb. Pomalu ale jistě se ke mně blížil. Ed potřebuje alespoň dalších deset minut, kdy bude výbušniny líčit přímo v objektu. Musím to zdržet. „Chtěla jsem přijít pozdravit staré známé.“ Přejížděla jsem očima po vlcích. Našla jsem mezi nimi všechny, které jsem si pamatovala ze zabití Joshe. Julie se na mě stále díval a sledoval můj pohled. „Chtěla bys je? Chtěla bys je zabít? Pomstít se?“ Zvedl obočí, jako by velice těžce přemýšlel. Stále jsem se na ně dívala. Seděli všichni u jednoho stolu. Nejspíš dobří přátelé či trvalý spolupracovníci. Netušila jsem, zda jsou vlkodlaci schopni něčeho jako je přátelství. Ano, Ed byl schopen citu, alespoň doufám, že ke mně něco cítil, ale nevěděla jsem, jak jsou na tom ostatní. Přeci jen, on byl zcela výjimečný. Přestala jsem se na ně dívat a znovu pohlédla na Julia. Ten lusknul prsty. Naráz se vedle něj všech jedenáct postavila. Už jich zbývalo jen jedenáct. Ostatní zemřeli před třemi měsíci. Čekala jsem na to, co se stane. Alfa pouze zašeptal: „Na ní.“

        V letu se proměnili ve vlky a naráz dopadli na mé tělo. Pod jejich nárazem jsem se zhroutila, zanechala jsem však chladnou hlavu. Sápali se mi po krku, ale já je odrážela holýma ruka, jednoho jsem odhodila na sloup po mé pravici, až žalostně zavyl. Po tváři mi stékala krev, zda byla má či vlkodlačí jsem nevěděla. Jeden šedý vlk se mi zakousnul do ruky a vláčel mě za sebou, ostatní se mi snažili zakousnout do tepny. Pak se nade mnou objevil stín. Čistě bílý vlk skočil do zápasu o můj holý život. Jedno jeho oko, to modré sledovalo moje bezvládně ležící tělo. To žluté se upíralo na protivníky. Nemohla jsem vstát. Teprve teď jsem cítila veškeré rány na svém těle. Podlaha se zbarvila do ruda. Všichni vlci, i ten, který býval bílý, měli kožichy zpustošené bojem. Rval se, jako by bojoval a to, co nechce ztratit. Viděla jsem to i v jeho vlčím pohledu. Ten dětský nervózní obličej, ten dětský strach. Ale viděla jsem v jeho očích i odvahu, odvahu bojovat za ty, které má rád. Během tří vteřin zabil dva vlky, třetího smrtelně zranil. Nedokázala jsem rozeznat jeho pohyby. Pouze jsem viděla, jak jeho protivníci padají k zemi. Od trůnu jsem slyšela zlostné vlčení. Boj náhle skončil. Ed stál na těle jednoho vlka, který se proměňoval do své původní polohy. Měl vyplázlý jazyk a z pusy mu tekla krev. Chyběla mu část obličeje a jeho zbytky obličejových svalů se mu kroutily a lebce. Jedna jeho ruka byla v tlamě vlkodlaka, který na něm stál. Vyplivnul jí a začal vrčet. Pomalu sestoupil z teď již lidského těla a přibližoval se k Alfovi. Ten jen stál ve své lidské podobě a tvářil se zcela bezbarvě. Jako by se ho to, že právě zemřela část jeho gardy, vůbec netýkalo.

         Když byl Ed asi tři metry od něj, napjaly se mu svaly. Upřel na něj oči a zamračil se. Vrásky na jeho čele utvořily zajímavé vlnky. Měl jsem chuť se mu zasmál, ale zabránil mi v tom kousanec do krku. Sklonil přední část těla a připravoval se ke skoku. Zhoupnul se na špičkách a skočil. V letu se na něm roztrhlo oblečení a cáry se pozvolna snášely k zemi. Náraz byl prudký, že se klidně mohlo stát zemětřesení na opačné straně vesmíru. Ta rána byla tak obrovská,  že jsem si v první sekundě myslela, že si oba dočista zlámali kosti. Ale nestalo se tak. Dvě obří těla, jedno s bělavými chlupy, druhé uhelně černé, se kutálely po síni a v zápalu boje naráželi i do vlků kolem. Když se však některý z nich chtěl do bitvy připojit a pomoci Alfovi, okamžitě byl odehnán či kousnut. Tohle byl boj čistě dvou vlkodlaků. Boj o moc. Boj v rodině. Byl to boj, který měl ukázat, čí je právo vést celou vlkodlačí smečku.

       K mému tělu se blížil cizí vlk, cítila jsem jeho přítomnost. Chtěl mě dorazit. Již stál nade mnou když ho bílý stín srazil k zemi a prokousnul mu tepnu. Sledovala jsem jedním okem svého zachránce. Přes celý čumák se mu táhla jizva od drápů, měl ukouslé ucho, ze zadní tlapy mu sršela krev. A když jsem se mu podívala do očí, byly naprosto jiné. Úplně jiné, než jsem je kdy dřív vídávala. Měl stejný výraz jako jeho strýc. Odhodlání. Neviděla jsem ani stopu jakéhokoliv strachu. Teď ho poháněli čistě živočišné přednosti. Byl stvořen k tomu, aby vládnul, stvořen k zabíjení. A přesně tohle se v něm probudilo. Mohutným skokem se dostal zpět k Juliovi, který se zatím sbíral ze země. Jeho tlapa se mihla vzduchem a přitlačila Alfu znovu k zemi. Vrčel, ale už to nebylo vrčení povýšené či odhodlané. Čišel z něj strach, nejistota. Myslím, že právě dal vnitřní povel k útoku na Eda, když mu prokousnul hrdlo. Vyvalily se z něj potoky krve a zaplavily okolí. Vlkodlaci se v běhu či ve skoku zarazily. Alfa byl mrtvý. Ed stále tiskl svoje ostré zuby k jeho krku, jeho hřbet byl skloněný jak očekával náraz ostatních vlků. Ale žádný nepřišel.

       Nevím, jak to u nich probíhá, ale najednou se v jeho očích objevilo zvláštní světlo. Jeho výraz se změnil. Už to nebylo to dítě, byl to dospělý muž, připravený vládnout a udílet rozkazy. Díval se kolem, po všech vlcích či lidech, kteří zaražené stáli. Teď byl Alfa on. Když jeho pohled dospěl ke mně, okamžitě zjihl a začal se přeměňovat do lidské podoby. Klesl ke mně nahý na kolena a šeptal moje jméno. Šeptal mi přímo do ucha, ale mě se zdálo jako by byl kilometry vzdálený. Vzal mě do náručí. Už sem necítila bolest, pouze prázdnotu. Má tělesná podstata byla mrtvá, zbyla jen část mé mysli, kterou jsem udržovala přemožitelskou silou vůle. Myslím, že jim přikázal, aby se nikdo ani nehnul. Museli ho poslouchat. Nevěděli, co se na ně chystá. Všichni, do jednoho vlkodlaka, zůstali dole v podzemí, když Ed zmáčkl tlačítko na odpálení bomb. Nikdy jsem neviděla krásnější ohňostroj. Kusy betonu, dřeva a všeho možného létaly vzduchem, slyšela jsem křik některých později umírajících. Nikdo nemohl přežít. Každý kousek budovy byl rozmetán na kousíčky. Nic nezbylo, jen holé pole sutin. Dívala jsem se na tu spoušť a pomalu si uvědomovala, co se vlastně stalo. Ed se stal Alfou ničeho. Všichni vlkodlaci byly mrtvý.

        Křišťálová noc, jejich poslední. Měsíc mi svítil na tvář a já zavřela oči. Ed na mě znovu promluvil a pohladil mě po vlasech. Věděla jsem, že jsme to dokázali. Zabili jsme je. Po tomhle jsem vždycky toužila ne? Ale proč jsem se cítila tak prázdná? Možná proto, že jsem umírala. Možná proto, že můj život přestal mít smysl. Již nemohu býti přemožitelkou, jak asi, když již vlkodlaci neexistují? Pomstila jsem se, to byl můj úděl. Můj smysl života byl zabíjet mé odvěké nepřátele a teď, když jsou zabití, když přežívá jen poslední z nich, nemá cenu, abych existovala.

         Možná, že mě na posledním vlásku života držela právě tato úvaha. Možná mi dal Bůh pár minut navíc, abych promítla ve svých myšlenkách svůj život a pochopila, proč jsem byla stvořena. A já to pochopila. Otevřela sem oči, naposled. Plakal, znovu měl ten dětský obličej. Pohladila jsem jeho tvář a řekla mu, že ho miluji. Řekl mi to samé a já věděla, že to myslí vážně. Políbil mě a já se schoulela do jeho klína. Hladil mě po tvářích a já umírala bezbolestně, s myšlenkou, že jsem nezklamala ty, kteří mě stvořili, s myšlenkou, že někam patřím. Že patřím ke svému odvěkému nepříteli. K vlkodlakovi...

Měla na tváři úsměv. Věděl jsem, že umírá šťastná. Miloval jsem jí. Víc než cokoliv jiného. Bylo to světlo mého života. A zhaslo. Její poslední výdech jsem vnímal jako souhlas k mé popravě. Věděl jsem, že bez ní nedokážu žít. Položil jsem její hlavu do mechu. Stále se usmívala. I mrtvá byla tak nádherná. Zvedl jsem hlavu k nebi. Dnešní Křišťálová noc změnila dočista tento svět. Jsem poslední svého druhu. Poslední vlkodlak. Věděl jsem, co musím udělat. Nechci, aby San zemřela nadarmo. A i kdyby, nemohl jsem žít bez ní. Neslyšet její srdce, nevidět její úsměv, nemoct se dotknout její kůže. V mém řevu se odráželo cosi lidského, cosi zvířecího, když jsem se měnil ve vlka. Řev se proměnil v žalostné vytí a mé kroky mě vedli do lesa. Běžel jsem, možná jsem očekával, že mé srdce pukne a já alespoň zemřu rychle. Věděl jsem však, že má smrt nebude jednoduchá.

Zastavil jsem těsně před tím srázem. V tomhle lese bych takový kaňon nečekal. V něm se valila voda a já se díval na ostré kameny, přes které se hnala. Zavřel jsem oči. Podíval jsem se za sebe a možná čekal, že tam bude stát. Živá a krásná jako vždy. Ale nic tam nebylo. Byl jsem sám. Skočil jsem. Žádný vzduch jsem do plic nenabral. Své těla jsem nechal volně snášet k hladině. Ta mě okamžitě pohltila a házela na balvany. Jedna rána byla tak prudká, že jsem na okamžik ztratil vědomí. Moje tělo klesalo ke dnu. Díval jsem se na poslední paprsky měsíce, můj mozek mi velel, abych vyplaval na hladinu a nadechnul se, ale já to neudělal.

Díval jsem se na Měsíc, díval jsem se na stíny, které kolem mne vrhaly kameny. Má poslední Křišťálová noc. Cítil jsem, že mé tělo ochabuje. Víčka se mi zavíraly. Cítil jsem, jak se mé tělo proměňovalo v lidské. Umíral jsem. Má poslední myšlenka patřila té, kterou jsem miloval. Miloval jsem jí víc, než cokoli jiného. Má poslední myšlenka patřila mé malé San. San…          

...

Epilog:

          Viděla jsem, jak ta dívka umřela. Bylo to strašné. Byla celá od krve a její vůně mě dráždila v čumáčku. Bráška vedle mě se choulil, bál se. Pak ta dívka umřela a mě se po kožíšku skutálela slza. Nevěděli jsme, co se vlastně stalo. Ale měla jsem za to, že jsem dnes přišli o maminku i tatínka. Bráška zrovna spal, když jsme viděli na obloze velké červené světlo. Byl to oheň. Něco se v Sídle muselo stát. Litovala jsem, že jsem tam nešla. Proč jsme tam nemohli jít? Prý jsme byli moc malí! Ale to není pravda. Chtěli jsme s bráškou vidět Alfu a připít si s ním. Ale oni nás tu nechali a řekli nám ať jdeme spát. Co když všichni umřeli? Co budeme dělat?

            Naděje mi svitla když jsem viděla toho chlapce, jak se za strašného vytí proměnil ve vlka. Chtěla jsem se za ním rozběhnout, ale ten můj mladší posera mě zadržel. A tak jsem mu alespoň nařídila, ať ho sledujeme. Běžel strašně rychle, jako by před něčím utíkal. Že by si nás dvou malých štěňat snad všimnul? Nevěděla jsem. Když jsme ho dostihli, právě skákal z útesu. Doběhla jsem ke kraji, a mezitím se přeměnila v člověka. Neměla jsem lidskou podobu ráda. Raději jsem byla vlček. Natáhla jsem ruku, jako bych ho chtěla chytit, zakřičela jsem, ale on už narazil na vodní hladinu. Jeho tělo se zmítalo mezi kameny a mě se po tvářích kouleli další slzy.

            Za mnou e objevilo tmavě hnědé vlče, se sklopenýma ušima a ocasem mezi nohy. Zakroutila jsem hlavou nad jeho slabošstvím a znovu se podívala do vody. Myslím, že zemřel. Sklonila jsem hlavu a přeměnila se zpátky. Pak jsme si s bráškou sedli k sobě. Všude kolem tvořila Křišťálová noc stíny. Báli jsme se a choulili se těsně k sobě. Pak jsme začali výt. Zůstali jsme sami. Dvě malá vlčata na celém tomto světě…