Vlk…

Tmavým temným lesem, hustým houštím přes pichlavé křoviny, bodající do krku a do tlap. Žene se údolím za bezmračné noci o úplňku.

Hlady umírá, ale přesto vzdoruje tichému hlasu podvědomí. Musí běžet dál, on to nesmí vzdát, je to jeho poslední naděje.

Šedého vlka, kterého osvětluje jasné světlo luny,

právě ten přeběhl palouk a stojí na okraji lesa přikrčený v mechu, on tiše tam sténá.

Pronásledovaná kořist je pryč.

Je konec…

Osud již si vybral…

Rudá barva z houštin a křoví má dlouhou stopu.

Vlk slábne každou minutou více, a přesto se z posledních sil dobelhal se na nedalekou skálu.

Zavyl…

Jeho žal se ještě dlouho nesl v horách.

Odchází…

     Smetanové mraky se táhly po celé obloze, z níž se začaly vznášet malé hvězdičky.

Bílá povlaka se rozprostírala po celé krajině, tam někde leží a odpočívá ten který bojoval až do konce.

Samotář s odhodláním a vůli bojovat.

Ten který mezi námi již není.

By Kary*