Pozoruji podvečerní krajinu; v oranžové záři pouličních lamp se prochází milenecké páry, manželé si se smíchem vzájemně ometají sněhové vločky z vlasů. Stromy se kouzelně lesknou ve svitu měsíce a vířící prašan připomíná bájné mlhy Avalonu.

Pozoruji to krásné město, kde s úderem jedenácté hodiny ožívají sochy a obrazy a ulicemi se prochází bezhlaví rytíři v doprovodu bílých paní. Ospalé město dávno přikryla sněhová peřina. Děti si v ní hrají a dovádí, dospívající nachází dosud netušené taje romantických podvečerů a my, dávno dospělí tělem i duší... inu, my vzpomínáme na všechno to krásné v úzkém kroužku nejbližších přátel v nějaké útulné, prohřáté kavárně, s teplým svařeným vínem.

Pozoruji všechnu tu krásu zimy skrze zamlžené okno a jen nerad jej otírám. Moc rád jsem na to mlžné plátno kreslíval prsty obrázky a pak se nechal unášet fantasií do nejvzdálenějších krajin Sibérie.

Pomalu zavírám oči a vím, že nastal ten správný čas...